První výlet s miminkem

Jestli chcete rozesmát vaše dítě, tak mu ve třech měsících naplánujte denní režim.
To máte tak, že vás rodiče pozvou na návštěvu a zamluví restauraci na oběd, vymyslí odpolední program a kávu na závěr. A schválně vám to neulehčí, když v daném městě bydlí ještě prabába, která by vnouče taky ráda viděla a oni jsou teď zrovinka pohádaní, takže ji na společný oběd a odpoledne nepozvou.  A jelikož se chceme zavděčit všem, tak nechceme bábu vynechat a náplánujeme si ji na dopoledne.

V den určení vstáváme ráno po dlouhé době za zvonění budíku.
Já rychle začnu připravovat sebe, abych se pak mohla vrhnout na dceru.
Láskyplně se nakloním k postýlce a začnu ji budit. Té se samozřejmě nechce vstávat a nechápe, co blbnu. Tenhle proces ještě nezná. Doposud to bylo naopak a budila vždy ona nás.
Z její tváře lze vyčíst slova: Co blbneš mámo? Ještě není můj čas.
Je jí úplně šumák, že se má teď někam dvě hodiny jet. A je rozhodnutá nám tohle nedat zadarmo. Tudíž vyrážíme o trošku později, než jsme počítali, ale ještě pořád se to časově dá. Dcera po pár minutách v autě usíná a my jsme na sebe pyšní, jak jsme to zvládli. Bohužel jen do doby, než se autem začne linout smrad s následným pláčem. V tu chvíli jde všechno stranou a vyhodnocujeme situaci. Kde teď zastavit, dojet to?
Jako vhodné řešení se naskýtá mekáč s přebalovákem. To že se stihneme s mužem pohádat, ještě než přeneseme dítě dovnitř, mě ani nepřekvapí. Dcera nejdřív řve jak tur, poté se směje, i když má hovna skoro až za ušima. Vše završí zjištění, že v přebalovacím koutku neteče teplá voda, nemáme dostatek vlhčených ubrousků a z náhradního oblečení dcera už téměř vyrostla. S mužem se tak nanovo pohádáme.

Po zdárném převlečení se přesouváme k autu a dítě strkáme do autosedačky s pocitem vítězství a snahou opět vyjet.  Ještě je reálné šance, že bábu stihneme. Sice jí hodně ochudíme, ale co se dá dělat. Než zapnu pásy u autosedačky ozve se další děsivý pláč. Tentokrát ten hladový. Rezignuji, vystrčím prso a muže pošlu ať si aspoň koupí kávu, když jsme jim tam zneuctili záchod. Malá je nakrmená a čeká se na odříhnutí. A čeká se dlouho. Dcera se zabejčila a nehodlá nám to usnadnit. Teď už je nám úplně jasné, že bábu nestihneme.

Když konečně před 12 dorazíme na místo určení. Bábu opravdu nestíháme a na zamluvený oběd od půl jedné je zas brzy. Tak co teď. Venku prší. Všichni jsme otrávení. V autě zadýcháno. Rozhodnutí padne na drink před obědem. Paní servírka na nás provalí oči, co tu jako chceme v tuhle dobu. U našeho rezervovaného stolu ještě dojídají lidé a nikam jinam nás nemůže posadit. Tak jsme tam stojíme, jak trvdá y a čekáme. Dcera zmatená, kde to zase jsme, raději znechucením usne. V půl jedné dorazí zbytek rodiny a atmosféra se uklidní, ovšem jen do té doby, než oznámíme, ať s námi na odpolední program nepočítají. Máme v plánu ještě návštěvu báby. Zastavíme se maximálně na pozdní kávu. Rozloučíme se a vyrážíme dál.

Po příjezdu k bábě jdeme do kavárny na dort. Sotva si sedneme a já chci zabořit lžičku do indiánka, dcera si řekne, ze je ten správný čas na její jídlo. Odporoučíme se vykonat její potřeby a než jsme se vrátíme zpět uběhne spousta času. Mně se mezitím pro změnu udělá zle. Rozhodne se, že další posezení na baráku se ruší a jedem domu. Což rodiče nepřijímají s nadšením. Zkusí mírné vydírání a nátlak na city. To je dceři úplně šumák a mně už v tu chvíli taky. Obě jsme rády, že se vracíme k domovu a jestli nás chce někdo vidět, tak ať dorazí za námi. My máme výlety na nějakou dobu vybrány.