Nadmatky

Muž: „Proč ti volal táta?“
Já: „Ptal se, jestli máme malou někde v chládku, když jsou ty vedra.“
Muž: „Aha, a cos mu řekla? Že jsme jí dali na pekáč ven na sluníčko?“
Já: „No, tak takhle pohotová jsem nebyla, tak mu to řeknu třeba příště. Určitě zas brzy zavolá. “

Takhle nějak to chodí, když se stanete rodiči a vaši vlastní rodiče vás pořád vidí, jako ty svoje malé dětičky, které potřebují poradit s výchovou. Mimo jiné vás zkontrolovat, i když vám je už třicet a máte svojí rodinu. A ať už svoje rodiče jakkoli milujete, občas jsou ty jejich rady prostě moc. Když vás pak začnou čím dál tím víc poučovat a říkat, co byste svému dítěti říkat/dělat, měli/neměli, máte pocit, že byste ty jejich dobře míněné rady nejraději zadupali do země společně s nimi. Prostě vás nadmatky (rozuměj mamky, taťkové ,báby, tety, kteří už mají děti a vědí, jak to rádoby chodí) stejně nenechají být. Mají to v sobě tak nějak zakořeněné.

Jasně, dítě nedostáváte s manuálem, i když si během těhotenství představujete, jaké to bude. Prostudujete pár knih nebo filmů. Malujete si, že budete dělat to či ono, ve finále je to jinak a ani zaručené tipy od nadmatek na toho drobečka stejně nemusí zabrat.
Ale jak říká můj muž, dítě není lžička z Ikei, které jsou všechny stejné. Vy se prostě musíte s mímem sžít a postupně jeho jedinečnost objevovat. A o tom to celé je.